S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

Vánoční hledání

28.12.2014

Poslední dny jsem chtěla psát něco vánočním smutku, ale dnes jsem si uvědomila, že nejde ani tak o smutek, jako spíš o jakési míjení mezi lidmi a hledání skutečného smyslu Vánoc.

Běžně si přejeme šťastné a veselé, případně radostné Vánoce. A jaký je výsledek? Pokud jsou v rodině děti, tak je vše jaksi snadnější, protože rodiče a příbuzní rádi vytvářejí onen pohádkový tajemný svět příchodu Ježíška a odměnou je jim žasnoucí tvářička u Betléma a nadšení z dárků pod stromečkem. Je v tom sice spoustu únavy a práce, ale každý ví, proč to dělá. Přece pro ty naše nejmenší ...

Pokud nemáme děti, ale máme kolem sebe příbuzné a přátele, kterým chceme vytvořit alespoň něco z oné vánoční idylky, tak uklízíme, pečeme, vaříme, zdobíme a pak s naprostým vyčerpáním usedáme k vánočnímu stolu. Většina této práce nakonec není ani dostatečně ohodnocena, protože naši bližní ji prostě berou jako samozřejmost. Takže docela důvod k smutku a zklamání. Každopádně "dělat Vánoce" pro druhé dodává jistý pocit smysluplnosti, ať už to dopadne jakkoli. Nakonec si můžeme říct: "No, alespoň jsem se snažil/a. Něco se podařilo více, něco méně."

Letošní články na internetu se opět obíraly tím, jak se slaví české Vánoce. Závěr? Nákupy, které jsou často na půjčku, kapr, bramborový salát, koledy v mp3 a možná i půlnoční mše. Snadno se může stát, že půjčka je nevýhodná, kapr moc mastný nebo málo propečený, salátu zas něco chybělo a máme večer pokažený. Program v televizi nestojí za nic a Vánoce jsou zase v čudu. Podobné umělé pokusy o veselí a radost jsou předem prohrané.

Pak jsou tady lidé, kteří jsou osamělí. Většina z nich se Vánoc bojí. Samota může mít tři důvody: buď naši blízcí zemřeli, nebo nás opustili, případně své blízké opustil osamělý člověk z vlastního rozhodnutí. Určitě je to velmi bolestné, protože ať je to s námi jakkoli, vnímáme Vánoce jako svátky rodiny nebo blízkosti přátel. Tady nepomůže ani sebelepší kapr nebo salát.

Když se nad tím tak zamýšlím, tak pro mnoho lidí jsou Vánoce časem únavy, smutku, osamělosti a nepochopení. Prostě bolestné Vánoce. Pokud si vzpomínám na mé prožívání Vánoc v dospělosti, tak kromě chystání pro děti, jelikož jsem řádová sestra a žiji v celibátu, jsem prošla mnohými výše popsanými pocity. Jelikož tatínek i maminka zemřeli v prosinci, tak vím, jak těžké pro mě byly Vánoce po jejich odchodu. Vždycky jsem sice byla ve společenství sester, ale ta vnitřní bolest byla tak silná, že se s tím nedalo dělat nic jiného, než to prožít. Chystání Vánoc pro druhé jsem zažívala po mnoho let, jen nákupy dárků jsou v našem společenství omezeny na minimum, takže půjčky nám kvůli tomu nehrozily.

Letos jsem po letech zažila Vánoce, kdy jsem nebyla ta, která něco zdobí, vaří, peče apod. Všechno bylo připraveno tak, jak má být. Hezké společenství sester, krásná výzdoba, dobrá večeře, společná modlitba a mše svatá. Přesto na mě padl na Štědrý den i na Hod Boží zvláštní smutek a stesk. Přemýšlela jsem proč tomu tak je. Jistě, jsem letos poprvé na Vánoce v nové komunitě, ale těch rozdílů v slavení není zase tolik, vždyť jsme jedno společenství a všechny zdejší sestry znám již dlouho. A tak jsem vzpomínala, jak jsem bývala jiné Vánoce unavená nebo jak jsem byla něčím nebo někým zraněná... Letos to byl jen vnitřní smutek. Důvody nejsou podstatné. Uvědomila jsem si, že nějaký druh smutku na mě padá o Vánocích každý rok a postupně se proměňuje až během vánočního oktávu.

První úkon děťátka, když se narodí, je pláč. Vím, že je to způsobeno především prvním nádechem a celkovou změnou, kterou po porodu děťátko prochází, ale také vím, že pláč není zrovna projev štěstí a radosti. Ježíšek ve chvíli zrození na sebe bere naši každodenní bolest a utrpení. Je jasné, že betlémská stáj a celá situace byla plná nejistoty a potíží. Některé starobylé vánoční zpěvy jsou vlastně svým způsobem smutné, ale jejich melancholie má zvláštní krásu. Nemůžeme projít do radosti, pokud si nejprve neprožijeme něco bolestného.

Z tohoto hlediska je prožitek smutku o Vánocích cosi autentického a plně vánočního. Jenže nesmíme u smutku zůstat. Musíme jít dál a těšit se na to, že plačící Jezulátko se na nás nakonec usměje. I Panna Maria a svatý Josef prožili věci, kvůli kterým jim bylo jistě do pláče. A nakonec se z bolesti narodil synáček, který má srdce dokořán pro celý svět. Bude většinou lidí odmítnut a nakonec ukřižován. Přesto ho mnozí přijmou a nechají se jím vést cestou k novému životu v Duchu svatém.  

Podívala jsem se na sošku Svaté rodiny. Není snadné pochopit narození vtěleného Božího Syna na svět. Ani to plně nejde. Panna Maria s úžasem hledí na svého synka a Josef vnímá tu sílu. Pamatujete z filmu Avatar na ono: "Zřím tě?" Umět tak správně vidět.

Andělé přicházejí k pastýřům se vzkazem:

"Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." (Lk 2, 10-15)

Vánoce jsou svátky naší spásy. Je to Kristus, který na sebe bere naši přirozenost, hřích, bídu, smutek, zklamání, bolesti a osamělost. On nám rozumí a chápe nás. Je to Kristus, který nám nabízí nový způsob života a pokoj srdce. "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mt 11, 28-30)

A tak: "Pojďme tam, k jesličkám ..." a čerpejme z Ježíšova narození zdroj síly k dalšímu životu a radost z naší spásy. A učme se z jeho otevřené náruče.