S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

Jedinečnost

17.12.2014

Dnes se čte při mši svaté evangelium o rodokmenu Pána Ježíše. Bůh, který se stává člověkem a přijímá naši lidskou přirozenost a tím také pouto s lidským pokolením.

Co je ale naše lidská přirozenost? Nad tím se samozřejmě zamýšlelo již spoustu lidí daleko chytřejších a vzdělanějších než já. Nechci dávat vědeckou odpověď, ale něco jiného.

Naším tělem jsme na první pohled spojeni s přírodou kolem nás. Ale jak tělo, tak i duše nás tajemně spojuje s Bohem, tím že nás stvořil a jak nás stvořil. Je fascinující, jak je příroda kolem nás neuvěřitelně neopakovatelná ve svém stvoření. Ani jediný kámen není stejný jako druhý. Ani jediná vločka sněhu není stejná jako ta druhá. Stromy, květy, broučci, ptáci ... všichni jsou neopakovatelní.

A my? Člověk je neopakovatelný ve svém těle, duši, mysli a srdci. Nikdo nemyslí úplně stejným způsobem jako jiný člověk. Nikdo nemiluje stejným způsobem jako druhý člověk. Nikdo se neusmívá ani nerozpláče se stejně. Jsou mezi námi četné podobnosti, ale nikdy nebudeme totožní. Tato jedinečnost je Boží otisk v nás, protože Bůh je celý jedinečný a neopakovatelný. Nám pak dává nepatrnou účast na své kráse. Ano, kráse, protože naše jedinečnost je ve své podstatě vždy krásná.

Leccos je v nás poškozeno dědičným hříchem a osobním hříchem. Máme v sobě disharmonii rozumu, citu a vůle, máme špatné sklony a návyky. Tím vším je naše vnitřní krása ničena. Máme také různá nadání, talenty využité i zmařené. Někdy jsme nuceni rozvinout nějaký dar pouze tak, že je to zároveň na úkor některých našich dalších talentů. Pokud rozvíjíme alespoň něco, tak je to pořád na dobré cestě. V našem životě se také stává, že rozvíjíme svou určitou schopnost, ale pak přijde změna, obyčejně vnější, a my jsme nuceni zanechat dřívější činnosti a začít v sobě růst něco nového. Tyhle věci jsou dost těžké, ale vždy nás to dovede někam dál při skutečném odhalování vlastní jedinečnosti.

Jsme sami sobě tajemstvím, které máme postupně odhalovat. Je velkým pokušením následovat vysněné vzory a stát se jakoby někým jiným. To nesmíme dělat. Čím víc se snažíme před Tváří Nejvyššího poznávat v čem nás stvořil jedinečné a podobné sobě, tím víc se stáváme skutečným obohacením pro druhé.

Naše velikost a hlubinná krása je tak zaneřáděná různým balastem věcí, hloupých snah zalíbit se druhým za každou cenu, přizpůsobit se okolí, abychom nevyčnívali z davu, nebo naopak zaujmout a ovládnout situaci a podrobit si druhé lidi. Pýcha, lenost, nestřídmost, samolibost, sobectví ...

Lidská jedinečnost v sobě nese zranění vlastním hříchem, ale také zranění druhými lidmi. Nejen naše mysl, láska, nadání, ale též způsob jak prožívat bolest, je neopakovatelná. Každá zkušenost může být sice podobná zážitku druhého člověka, avšak je pokaždé naprosto individuálně prožívána.

To všechno na sebe vzal Boží Syn, aby spasil lidství každého z nás. Vtělení, prolitá krev na kříži a radost zmrtvýchvstání. Vše je neopakovatelně zpřítomňováno v eucharistii. Když Bůh sestupuje na oltář ve chvíli proměnění, je to na první pohled tichá a nenápadná událost. Nejsme to schopni zaregistrovat svými smysly. Ve skutečnosti je to něco tak dynamického, že atomový výbuch je proti tomu úplné nic. Bůh sestupuje k nám ... A my, i když se snažíme o pozornost, vlastně stále spíme ...

Nuže, »lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce« (Žl 4,3), proč nechcete poznat pravdu a »věřit v Syna Božího« (Jan 9,35)? Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z »královského trůnu« (Mdr 18,15) do života Panny; denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jako se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebě; a jako oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh (Jan 20,28), protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé Nejsvětější Tělo a Krev. A takovým způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám praví: »Hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku« (Mt 28,20).

sv. František z Assisi, Napomenutí

Kéž nás Kristus proměňuje, abychom nacházeli svou skutečnou jedinečnost, která je Božím obrazem v nás. Jen tak se stáváme opravdovým darem a inspirací pro bližní. A jak nás učí On sám, musíme ke své jedinečnosti sestoupit do hlubin srdce jen po schodišti pokory.