S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

Sebepoznání

12.11.2014

K duchovnímu životu nutně patří tři důležité složky: sebepoznání, sebepřijetí a sebevýchova. Potíž je s tím "sebe". Snadno totiž podléháme SEBEKLAMU. Je to vlastně největší a nejčastější překážka osobního růstu po stránce přirozené i nadpřirozené. Kolísání mezi vlastní pýchou a naopak malomyslností, kdy zcela přeceňujeme či podhodnocujeme vlastní schopnosti a možnosti, nás velmi zraňuje.

Vidět pravdivě své já nám někdy pomáhají naši bližní. Tedy někdy. I oni nás hodnotí pouze subjektivně, což je velmi ovlivněno jejich sympatií či antipatií k naší osobě. Upřímně, pokud jsme nesympatičtí určitému druhu lidí, tak je to vlastně vyznamenání :-).

Čím se tedy řídit? Nemám jasnou odpověď. Sama každý den znovu hledám. Je to hledání pravdy, což je vždy obtížné. Někdy pomůže, když se zamyslím nad tím, jak mě vnímají ti, kdo mě mají rádi a jak ti, kdo mě rádi nemají. Většinou ani jedna strana nemá zcela pravdu, ale přeci jen nám to poněkud napoví.

Pýcha je vždy pokušení, které pochází od zla. Málokdy si však uvědomujeme, že stejně nebezpečné pokušení je komplex méněcennosti. Obojí nám brání, aby to, co máme vykonat, mělo správnou podobu. Kdykoli se tedy hodnotíme příliš vysoko, nebo naopak máme pocit, že za nic nestojíme, bývá to zase lež.

Ať se na to dívám z kterékoli strany, zdá se mi to prostě lidsky neřešitelné. Neustálé hledání. Stejně jako nikdy nebudeme hotovi s poznáním Boha, tak nikdy nevyřešíme beze zbytku poznání sebe samých. Každý z nás máme v sobě velkou vnitřní hlubinu, která se dotýká nekonečna. A zde se také setkáváme s Bohem. V našem vnitřním zmatku, plném omylů, chyb a hříchů, využitých i nevyužitých darů, světla i stínů, emocí, vášní, lenosti i workholismu ... V těchto hlubinách našeho já si zvolil Bůh své sídlo, kde na nás čeká.

Krásně o tom hovoří konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes v čl. 16.:

V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce: toto dělej, tamto nedělej. Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem; v poslušnosti vůči němu spočívá jeho důstojnost a podle něho bude souzen. Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomuje zákon, který splňuje milováním Boha a bližního. Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití. Čím více tedy převládá správné svědomí, tím více ustupují jednotlivci a skupiny od slepé libovůle a snaží se podřídit objektivním mravním normám. Nezřídka se ovšem stává, že se svědomí vlivem nepřekonatelné neznalosti mýlí, avšak tím neztrácí svou důstojnost. To však nelze říci tehdy, když se člověk málo stará o hledání pravdy a dobra a jeho svědomí se vlivem návyku na hřích ponenáhlu stává téměř slepým."

Když si uvědomíme Kristovu přítomnost ve svém srdci, najednou se celá věc začne měnit. Nechat zaznít hlas svědomí naplno ve svém srdci znamená naslouchat Božímu hlasu.

Občas můžeme tuto vnitřní komunikaci s Bohem tlumit nejen hlukem, prací, zábavou, ale třeba i dlouhými slovními modlitbami nebo povrchní meditací, která krouží jen kolem našeho duchovního uspokojení.

Bez upřímné snahy o sebepoznání není cesty k Bohu a bez upřímné snahy o poznání Boha není pravé sebepoznání.

Jak už kdysi řekla sv. Terezie od Ježíše v Hradu nitra v kap. II., odst. 9., kde píše svým sestrám:

"Znát samy sebe, to je tak důležité, že bych nechtěla, abyste v tom ochably, ani kdybyste již dospěly do nejvyšších nebes, neboť dokud jsme na zemi, není nic tak nutné jako pokora. Znovu tedy opakuji, že je velmi užitečné - ba svrchovaně užitečné - aby se před letem k jiným příbytkům vstoupilo do těch, jež jsou vyhrazena sebepoznání, neboť jsou to cesty, po nichž se jde k oněm vyšším. Proč tedy chceme křídla k létání, když můžeme kráčet po rovné a bezpečné půdě? Spíš se všemožně snažme poznat samy sebe. Myslím ale, že se nikdy nebudeme dobře znát, jestliže se nebudeme starat o to, abychom poznali Boha. Zahledíme-li se na jeho velikost, objevíme vlastní ubohost; uvažujíce o jeho čistotě, uznáme, kolik je v nás špíny; a před jeho pokorou nahlédneme, jak jsme jí vzdáleny."