S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

  Být "IN"

7.11.2014

Dnes jsem po dlouhé době dorazila na Facebook a zjistila jsem, že jsem prostě "mimo". Nejsem IN.

Myslím, že se snažím mít přehled o dění doma i ve světě a vnímat život církve, jenže poslední dobou tyhle věci chápu v jiném kontextu. Mají pro mě stále menší výzman.

V mém osobním životě přicházelo spoustu událostí, které mě vedly k postupnému přehodnocování výrazu být IN. Už fakt, že jsem řádová sestra, mě zařazuje mimo běžný mainstream, ale také nejsem zástupkyní moderního alternativního pojetí života. Řeholní hábit skutečně není něco, co by bylo IN a řeholní zasvěcení se vnímá spíš jako nějaký divný přežitek středověku. Zájem o duchovní hodnoty je dnes celkem v kurzu, ale rozhodně ne v církevním pojetí. Znáte to. Bůh ano, Kristus ne. A když Kristus ano, tak církev ne. To je dnes velmi běžné smýšlení.

Nyní je mezi věřícími móda sledovat každý den promluvy papeže Františka. Možná jste to už zažili: "A ty nevíš, o čem dnes papež kázal?" Papež je určitě obdivuhodná osobnost, která vnáší do církve nové pohledy, ale necítím, že bych potřebovala stále vědět o každém jeho kroku a slově. Encykliky a apoštolské exhortace čtu, zvláště poslední se mi moc líbí. Ale nemusím mít papeže "doma" každý den. Zase nejsem IN.

V církvi máme spoustu hnutí a moderních akcí. Vzhledem k mému zdravotnímu stavu se ani často nedostanu ven z kláštera. Není to nakonec Boží záměr?   

Být IN by přeci jen mohlo znamenat i něco podstatně hlubšího.

Itinerarium mentis in Deum ...   tak se nazývá slavné dílo sv. Bonaventury. Překládá se jako putování mysli do Boha.

Složitý proces, který občas vyžaduje, aby člověk nebyl ze světa, tedy, aby nebyl tak docela IN.

Opustit svět neznamená odejít na poušť, ale znamená opustit mentalitu světa, světáctví, chytráctví, momentální módy apod.

Putovat do Boha je proces výstupu na horu Tábor a sestupu k Jeruzalému a ke křížové cestě. Je to cesta skrze umrtvování duše i těla, která vede ke vzkříšení nového života v našem srdci. Vím, že jsem právě neřekla nic nového ani převratného. Kdybych dělala převratné věci a říkala něco nového, to bych asi přeci jen byla IN :-).

Je zajímavé, že v duchovním životě člověk nějak nemůže dosáhnout konečného IN. Duchovní život je cesta do nitra nekonečna. Je to putování, hledání smyslu, hledání světla, hledání pravé moudrosti jako prostředku k setkání s Bohem, kterého dosáhneme v plnosti až na věčnosti, tedy až i my se staneme plnou součástí Nekonečna.

Putování do Božího srdce, do Srdce Ježíšova je skutečně smyslem našeho bytí.

Být IN v pohledu evangelia znamená milovat Boha celým srdcem a bližního jako sám sebe. Občas se při naplňování přikázání lásky dokonce můžeme pěkně ztrapnit, být nemoderní a neúspěšní. Je nám z toho občas smutno.

Řešení? Utéct do náruče Ježíšovy. Jen tam je bezpečné být IN. Sice vlastně ani nevím, jak to prakticky funguje, když je Bůh tak nekonečný, ale Kristovo vtělení je naše naděje, protože tím, že Kristus vstoupil do naší přirozenosti, dal nám možnost, abychom se ho lidsky "dotýkali" skrze naše lidské srdce.

Ježíš je od věčnosti v Nejsvětější Trojici jako druhá Božská osoba a je zároveň přítomen hlubinách každého člověka skrze své vtělení. On je jediný, kdo je skutečně IN, protože je zdrojem života. On prostě JE.