S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

Můj vstup do Svatého roku milosrdenství  

10.12.2015

Plicní potíže po prodělaném černém kašli, který mě ničil čtvrt roku, konečně výrazně ustoupily. Jen občas bývám trochu dušná, ale mám od paní doktorky z plicního k inhalaci Atrovent, který mi pomáhá. Paní doktorka na mě byla moc hodná, jen jsem byla upozorněna, že jsem stále ještě nakažlivá, protože mám vysokou hladinu toxinů z bakterie černého kašle v krvi, a tak omezuji svůj pobyt mezi lidmi na minimum. Nešla jsem ani na mši svatou, která byla 3. prosince v Anežském klášteře, což mě hodně mrzelo. Doma už nikoho nenakazím, protože ti, kdo jsou se mnou ve styku tak dlouho, mají evidentně dobrou odolnost.

A nyní něco o tom, jak jsem vstoupila do Svatého roku milosrdenství

8. prosince ráno jsme měli mši svatou v naší kapli a při ní jsem vzpomínala v modlitbě na maminku, která má na tento svátek úmrtní den.  Je to již 8 let, co odešla k Pánu. Také jsem si připomínala mé věčné sliby, jimiž jsem se odevzdala Bohu 8.12.1987. Pak jsem se dívala na televizní přenos z Říma - slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie a otevření Svaté brány. Bylo to moc krásné. Odpoledne jsem měla kontrolu na diabetologii. Prodělaná nemoc způsobila značné zhoršení diabetu. Snad se to časem dá do pořádku. Mám zvýšené dávky léků.

Dopoledne bylo krásné, ale odpoledne jsem zažila ošklivou věc.

Když jezdím k lékaři, tak mě někdo od nás odveze autem a já je pak pošlu zpět, aby se mnou nemuseli čekat u lékaře. Buď mě vozí náš pan údržbář nebo sestry. Nemohu si brát chodítko, protože jsou všude schody, a tak ven chodím o holích, což je pro mě velmi náročné. Nechci ale tolik obtěžovat toho, kdo mě odváží, a proto zpáteční cestu jezdím sama tramvají. Když dojedu na stanici Malovanka, zavolám mobilem některé sestře, a ta mě odveze domů. Z té stanice je to pro mě daleko a nezvládla bych to.

8. prosince se můj návrat hodně zkomplikoval. Čekala jsem na tramvaj 3/4 hodiny, což bylo samo osobě vysilující. V tramvaji nám řekli, že na Klárově došlo k nehodě a musí jet objížďkou. Když jsme konečně dojeli na stanici Malovanka, byla jsem úplně ztuhlá a nemohla jsem pořádně pohnout nohama. Konečně jsem se došourala a k výstupu, ale tam mě řidič přibouchl dveřmi. Začala jsem volat o pomoc, lidé v tramvaji také křičeli, protože jsem zůstala přiskřípnutá ve dveřích. Ty se na okamžik otevřely, ale než jsem se stačila pohnout, přibouchly mě ještě jednou. Dostala jsem tak dvě velké rány do zad. Naštěstí už mě čekala na stanici sestra s autem. Došla jsem k autu v předklonu a každý pohyb byl nad mé síly. Došourala jsem se do pokoje. Přišlo několik sester, aby se nabídly, jestli něco nepotřebuji, ale já byla tak vyděšená, že jsem ani nedokázala říct, co bych chtěla. Dvě hodiny jsem jen seděla a čekala, až se vzpamatuji z nejhoršího. Druhý den jsem sice "došla" s chodítkem v předklonu na mši svatou, ale pak mi představená SM Daniela řekla, ať radši zůstanu ležet. Pomohlo mi to, dnes se již mohu narovnat, ale moje ochrnutí nohou je teď o něco horší. Například obouvání je velmi obtížné a trefuji se do bot třeba i několikrát. Záda mě bolí víc než dřív a cítím, že mám na bederní páteři otok. Snad se to časem uklidní. I ruce mám víc nemotorné. Moje postižení se celkově zhoršilo. Když teď píšu, tak to jde mnohem obtížněji, než jindy. Asi bych měla jít k lékaři, ale nemám na to odvahu. Každopádně po této události cítím vnitřní prázdnotu. Je to zranění těla i duše. Doufám, že se postupně vše dá do pořádku.

Skončím vyprávěním o jedné mé radosti, která se dnes prohloubila.

V létě jsem si pořídila za okno truhlík s levandulí. Byly to dvě mladé sazeničky, ale krásně se rozrostly. Kvetly trochu později. Podařilo se mi něco nasušit a mám levanduli ve skříni. Jenže to má ještě jeden půvabný důsledek. Když moje levandule vykvetla, přilákala v srpnu sýkorky. Chodily mi sem každý den na okno. Jedna chodila kolem čtvrté ráno zpívat. Tak jsem si řekla, že ty ptáčky přece nezklamu. Náš pan údržbář mi našel na půdě staré krmítko a opravil ho. Je skvělé, protože má menší okénka a to pomáhá, aby se do něj nedostali holubi. Odšoupla jsem truhlík a dala jsem krmítko vedle něj. Ze začátku jsem nasypala trochu slunečnicových semínek i na truhlík, aby ptáčci snáz papání našli. Nejdřív chodilo jen pár sýkorek a brhlíků. Zobali z truhlíku a na krmítko trochu nedůvěřivě pokukovali. Teď už mi sem chodí celé hejno a já sypu jak do krmítka, tak i na truhlík, aby se sem najednou vešlo víc ptáčků. Někdy je tu opravdu frmol. Několik jich sedí na truhlíku, ostatní lezou do krmítka a řekla bych, že ho mají jako prolézačku. Ptáčkové jsou krásní. Sýkorky koňadry, modřinky, brhlíci, občas hrdlička. Nejradši mám modřinky. Když začaly ke mě chodit, tak byly strašně hubené. Teď už se pěkně zakulatily. Ptáčkům nevadí, když mám otevřené okno. Klidně zobou a koukají na mě. Mám totiž psací stůl blízko okna. Až mám někdy obavu, aby mi nevlítli do pokoje, to by se pak mohli zranit. Ze začátku jen přilétli, rychle sebrali semínko a letěli pryč. Nyní tu chvíli sedí, zvědavě koukají do okna nebo jen tak poskakují po střeše krmítka.

Dnes jsem tu poprvé viděla stehlíky. Seděli dlouho na truhlíku a zobali. Existuje legenda, podle které vytrhávali stehlíci na Golgotě Pánu Ježíši trny z trnové koruny. Krev Kristova jim zanechala červené zbarvení jejich obličeje.

Párkrát už jsem si na rozjímání sedla k oknu a dívala jsem se na ty ptáčky. Tolik křehkosti, vnitřní čistoty, jejich radost z toho, že mají něco do zobáčku, vyloženě dětská hravost. I do nich Stvořitel vložil něco ze svého obrazu i to je jedna z tváří našeho Pána. Krása mých ptáčků mě posiluje, aby zapomněla na své zranění. Vím, že moji ptáčkové jsou darem od Pána a jsem mu za to vděčná.