S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

Stigmata

6.5.2014

Vnější stigmata nic neznamenají, pokud není u člověka nejprve hluboké vnitřní sjednocení s Kristem v lásce. U sv. Františka z Assisi byla stigmata projevem toho, že se natolik podobal Kristu ve svém srdci, až se to projevilo i na jeho vlastním těle.

Tomáš Celano popisuje ve své druhé legendě příběh Františkova obrácení, kdy k Františkovi promluvil Kristus z kříže: "Když bylo už úplně přeměněno Františkovo srdce a zakrátko se mělo změnit i jeho tělo, šel jednoho dne kolem kostela svatého Damiána, který byl téměř rozpadlý a všemi opuštěn. Veden Duchem tam vstoupil, aby se pomodlil. Pokorně a pln oddanosti poklekl před křížem. A tu, zasažen nezvyklými navštíveními, cítil, že je docela jiný, než když tam vstoupil. Za tohoto stavu k němu promluvil, což je od věků neslýcháno, obraz ukřižovaného Krista, jehož rty se pohybovaly. Zavolal ho jménem a pravil: „Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, se celý rozpadá.“ František se při těch slovech chvěl velikým úžasem a byl jakoby u vytržení. Připravoval se uposlechnout a cele se soustřeďoval na tento úkol. Celou svou bytostí pociťoval nevyslovitelnou změnu. Protože sám pro tuto změnu nenalézal slov, i nám o tom přísluší pomlčet. Od tohoto dne byla jeho svatá duše jakoby zraněná a spolutrpěla s Ukřižovaným. Snad se smíme zbožně domnívat, že se od té doby vtiskují do hloubi jeho srdce, i když ještě ne do těla, znamení svatého utrpení."

Až o mnoho let později (r.1224) prožil František mystické setkání s Kristem na hoře La Verna (česky se Alverna), kdy se mu objevily rány Kristova umučení na těle. Byla to pečeť. Avšak žádná pečeť neznamená sama o sobě nic, pokud nestvrzuje něco významného.

Je známé, že nejoblíbenější světci naší církve bývají právě ti, kteří prošli velkým životním obrácením, jako třeba sv. Magdaléna, sv. Pavel, sv. Augustin či sv. Ignác. Dávají nám všem naději, že nikdy není člověk natolik špatný, aby se z něho jednou nemohl stát světec. Františkova cesta k plnému sjednocení se s Kristem byla obtížná. Není však možné hovořit o vrcholu jeho mystického života a pominout jeho obrácení. „Čiňte pokání a věřte evangeliu,“ je první výzva, se kterou se Kristus obracel na zástupy. Sv. František chápe život v pokání podle evangelia především jako úsilí o trvalé obrácení. Velmi často se u svatého Františka zdůrazňuje jeho asketický život a jeho úsilí o chudobu. Moderní svět dokonce prohlásil sv. Františka jako patrona ekologů. To jsou však druhotné věci. Na svatém Františkovi je ve skutečnosti nejkrásnější jeho láska ke Kristu, k bratřím, ke všem lidem a pak i celému stvoření, protože všichni tvoříme mystické tělo Kristovo, všichni jsme dětmi jediného Otce v nebesích a všichni jsme proto bratři a sestry. Láska Boží je největším zjevením evangelia.

Vlastní popis stigmatizace sv. Františka se nachází ve více legendách, avšak teologicky nejhlubší interpretaci této události nám podává sv. Bonaventura ve své Legendě maior. Myslím, že právě jeho vlastní zkušenost, kterou udělal, když psal na Alverně Ittinerarium mentis in Deum roku 1259, mu byla nyní velkou pomocí, protože svou Legendu maior napsal v letech 1260 – 1263. Dovolím si tedy delší citaci, protože si myslím, že tento text patří mezi nejkrásnější svědectví o tajemství duchovního spojení mezi člověkem a Bohem, která byla kdy napsána. O chvíli stigmatizace sv. Františka píše sv. Bonaventura tato slova: „Rozhořel se v něm nepřemožitelný žár lásky k dobrému Ježíši jako pochodně ohně a plamenů, že mnoho vod nemohlo uhasit tak silnou jeho lásku. Žárem serafské touhy byl unášen vzhůru k Bohu a něžnou soustrastí se proměňoval v toho, který z tak veliké lásky se dal ukřižovat. Jednou z rána kolem svátku Povýšení svatého kříže modlil se na úbočí hory. Spatřil serafa, který měl šest ohnivých zářících křídel a sestupoval s výšin nebe. Když se rychlým letem snesl blízko Božímu muži, ukázala se mezi křídly podoba ukřižovaného člověka, který měl ruce i nohy rozpjaté do tvaru kříže a ke kříži přibité. Dvě křídla byla rozpjata nad jeho hlavou, dvě roztažena k letu a dvě zahalovala celé tělo. Při pohledu na to František velice užasl a jeho srdce pronikla radost smíšená s bolestí. Měl radost z láskyplného pohledu, když Kristus v podobě serafa na něho hleděl, ale přibití na kříž probodávalo jeho duši mečem soustrastné bolesti. Velice se divil tomu nevyzpytatelnému vidění, neboť věděl, že mdloba utrpení se naprosto nesrovnává s nesmrtelností serafského ducha. Nakonec porozuměl, když se mu o tom dostalo zjevení od Pána, že takové vidění ukázala Boží prozřetelnost jeho zrakům proto, aby on, Kristův přítel, poznal, že se má cele přetvořit k podobnosti s Kristem ne umučením těla, ale zapálením mysli.“

V současné době se objevuje značné množství vizionářů, lidí se stigmaty či jinými projevy. Není snadné poznat, co z těchto jevů je od Boha a co ne. Jenže ono to vlastně ani není třeba příliš zkoumat. Důležitý je konkrétní život a nic jiného. František by byl mimořádným světcem, i kdyby neměl stigmata. Jeho osobní hrdinství bezmezné lásky ke Kristu, církvi, všem lidem i všemu stvoření, bylo, je a zůstává tím hlavním poselství jeho života. Z tohoto pohledu jsou Františkova stigmata jako prsten, kterým si snoubenci stvrzují svou lásku. Ale prsten bez lásky, důvěry a vzájemné oddanosti sám o sobě nic neznamená.