S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

O pozorném brhlíkovi

Blízko sýkorek bydlela rodina brhlíků. Jeden z nich se jmenovat Zobálek. Byl to moc šikovný ptáček. Brhlíci jsou prostě takoví. Umí šplhat, krásně létají, jsou velmi mrštní a hned tak ničeho se neleknou. Jsou také moc krásní. Mají šedomodrá záda, oranžové bříško a dlouhý černý proužek, který jim směřuje od zobáčku kolem oka až ke krku. Zobálek rád pozoroval svět kolem sebe a nic mu neuniklo.

Když Helenka na podzim poprvé postavila své krmítko na parapet okna, Zobálek hned zbystřil. „Hm,“ řekl si, „to bych měl prozkoumat. Myslím, že když někdo v okně pěstuje levanduli, určitě to bude člověk, kterému mohu důvěřovat.“ A tak nelenil, vyskočil a letěl ke krmítku. Jej, to bylo skvělé překvapení. V krmítku bylo spoustu slunečnicových semínek a ty měl tak rád! Vzal si do zobáčku rovnou tři semínka a letěl domů. „Podívejte, co nesu!“ Všichni se doma radovali a hned letěli také ke krmítku.

Sýkorky koňadry, modřinky a další ptáčkové viděli, že brhlíčci létají k oknu jeden za druhým. „Co to tam je, Zobálku, řekni nám to?“ A on jim rád pověděl, že na okně proti jejich stromu, kde všichni bydlí, je nové krmítko a že tam bydlí sestřička Helenka, která jim do něj dává slunečnicová semínka. „A jak to všechno víš?“ ptali se. „No, ona mi to řekla. Když jsem přiletěl, tak se usmála a povídá: „Můj milý ptáčku, já tě tu vítám. Jsi první, kdo sem přiletěl. Já jsem Helenka a budu vám sypat krmení, aby vám bylo dobře.“

„No to je výborná zpráva,“ radovali se ptáčkové a už spěchali, aby se podívali na nové krmítko i na Helenku. První dny byli velmi opatrní, ale brzo pochopili, že Helenka je má ráda a stará se o ně s radostí.

Dny ubíhaly a zima byla mnohem snadnější než jiné roky. Krmítko bylo stále plné a za oknem se usmívala Helenka.

A přišlo jaro. Tou dobou většina lidí přestává krmit ptáčky. Myslí si, že na jaře už mají ptáčkové dost možností najít si sami potravu. Jenže ono toto není tak jednoduché. Helenka dávala do krmítka méně semínek, ale ptáčkové do něj silně tloukli svými zobáčky a Helenka pochopila, že mají stále hlad. Začala proto zjišťovat, jak to s tím krmením vlastně je. Dověděla se, že v dnešním světě, zvláště v městech, mají ptáčkové málo potravy nejen na jaře, ale i po celé léto. Krmením nezleniví. Snaží se najít potravu, ale když mají hlad, jsou vděční, když jim někdo něco dá. „Dobře, že to vím. Budu dávat svým ptáčkům semínka po celý rok.“

Zobálek si hned všimnul, že Helenka zase dává víc krmení. „Máme vyhráno, kamarádi! Helenka bude krmit pořád!“ Okno bylo za teplých dní stále otevřené a krmítko plné.

Jednoho dne si Zobálek všiml, že okno je delší dobu zavřené. Letěl se podívat, aby celou věc prozkoumal. V krmítku bylo o něco méně zrníček než obvykle, ale prázdné nebylo. Zobálek se podíval do okna a viděl, že tam Helenka není. V místnosti bylo ticho a tma. „To je moc divné,“ postěžoval si Zobálek sýkorkám. „Mám o Helenku starost. Cítím, že se něco stalo.“ „Myslíš?“ ptal se tatínek sýkoráček. „Krmítko není prázdné, tak snad nám tam Helenka stále sype.“ „Já si nejsem jist,“ odvětil Zobálek. „Něco mi říká, že s Helenkou je zle.“ Často seděl na stromě a pozoroval okno, jestli se přeci jen neotevře. „Dobrý Bože, prosím dej, ať je Helenka v pořádku a vrátí se nám.“

Jednou takhle zase seděl a ustaraně hleděl k oknu. Najednou se otevřelo a stála tam Helenka! Zobálek nelenil a hned letěl k ní. Přistál na stříšce krmítka, vesele poskakovat a štěbetal radostí. „Helenko, já tě tak rád vidím!“

A jak to bylo s Helenkou? Byla skutečně nemocná a musela do nemocnice. Než odjela, poprosila sestřičku Františku, aby dávala ptáčkům do krmítka zobání. Ta přicházela vždy večer, když už ptáčci spali, a proto viděli stále zavřené okno.

Když se Helenka vrátila z nemocnice, vstoupila do pokoje a hned šla otevřít okno, protože toužila po čerstvém vzduchu. Jen se stačila jednou zhluboka nadechnout, hned přiletěl brhlíček a poskakoval vesele na střeše krmítka. „Můj milý brhlíčku, ty jsi mě přišel uvítat? To je tak milé. Byla jsem v nemocnici, ale už jsem doma. Tvoje přivítání je pro mě jako lék.“

Zobálek pak letěl k ostatním ptáčkům a povídal jim: „Já vám to říkal, že Helenka byla v nebezpečí. Ale už ji máme doma. Tak i vy ji leťte přivítat, ať ví, že ji máme rádi.“ A ptáčkové se nenechali dlouho přemlouvat. Letěli k oknu a vesele tam štěbetali. Koukali na Helenku, chvilku hopkali kolem krmítka a až po nějakém čase si vzali trochu toho zobání, když už tam byli.

„Ach, moji kamarádi, to je od vás pěkné, že mě vítáte.“ Helenka byla ještě unavená, ale radost ptáčků ji velmi povzbudila. Nikdy nezapomene, že brhlíček přiletěl dvakrát první k jejímu krmítku. Je to velmi pozorný a milý ptáček.