S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

Co vyprávěla sýkorka o Stvořiteli

Povím vám, co mi jednou vyprávěla jedna sýkorka. Už nevím, jak se jmenovala, ale vím, že byla moc roztomilá. Vysvětlovala mi, že mezi ptáčky se traduje příběh o Stvořiteli.

Mezi vším stvořením Pán Bůh učinil i velmi malého krásného tvořečka. Měl malou hlavičku, ručičky a dvě nožičky a krásná peříčka. Uměl poskakovat po dvou nožkách, což jiní tvorové nezvládali. Nikdo neuměl tak zpívat jako on. Jeho hlas se nesl do dáli a všichni se divili té kráse.

Jednoho dne přišel tento tvoreček za Pánem Bohem a prosil: „Můj vznešený Stvořiteli, odpusť, že vyrušuji, ale rád bych tě o něco poprosil, jestli je to možné.“

„Ale jistě, můj milovaný tvorečku, ty víš, že mě nevyrušuješ, už dlouho tě vyhlížím,“ řekl Stvořitel.

„Ty mě vyhlížíš?“

„Jistě, vyhlížím všechny své tvory, protože je mám moc rád.“

„Stvořiteli, dal jsi mi spoustu darů, za které jsem moc vděčný. Mám dvě nožičky, ručičky, krásný hlas i peříčka. Ale jsem moc malý a v případě nebezpečí nikomu neuteču. Prosím, nemohl bys mi nějak pomoci?“

„Už nějaký čas čekám, kdy za mnou s touto prosbou přijdeš. Velmi rád ti pomohu. Jsi jen malý tvoreček, ale mám v tobě zalíbení. Dar, který ti chci dát, unese jen pokorné srdce.“

„Můj Stvořiteli, nevím, jestli jsem dost pokorný, ale chci takový být.“

„Dobře tedy. Tvorečku, abych ti pomohl, potřebuji, abys mi daroval své ručičky.“

„Ach, Pane, to je moc těžké. Co budu dělat bez ručiček?“

„Tvorečku můj drahý, věříš mi, že tě mám rád?“

„To ano.“

„Tak bys mi měl víc důvěřovat.“ Usmál se na tvorečka Pán Bůh.

Tvoreček se zamyslel, a řekl si, že by opravdu měl Stvořiteli víc důvěřovat a být statečnější. „Dobře, dám ti svoje ručičky,“ a nastavil je k Pánu. Všemohoucí vzal něžně tvorečkovi ručičky a stvořil mu z nich křidélka.

„Tak, to jsou křídla, a teď s nimi pěkně zamávej.“ Tvoreček zatřepotal křidélky a vznesl se vysoko a letěl a letěl.

„Ach, to je nádhera Stvořiteli. To je taková krása. Já se vznáším, já letím! Já jsem tak šťastný! Děkuji, děkuji, děkuji!“ Pak přistál a zeptal se trochu zaraženě: „ Ale, co budu dělat bez ručiček?“

„Dej mi svou pusinku.“

Ptáček už neváhal a nastavil pusinku. A Pán Bůh mu svořil krásný a šikovný zobáček.

„Od nynějška tě budou všichni nazývat ptáčkem. Ten zobáček ti nahradí ručičky. Rozlouskneš jím semínko, sezobneš vše, co bude třeba, urovnáš si peříčka, postavíš hnízdo i nakrmíš mláďátka.“

„Ach, můj dobrý Pane, to je tak úžasné,“ radoval se ptáček.

„Rád jsem to pro tebe udělal. Mám pro tebe však i úkol: Budeš chytat hmyz, aby se nepřemnožil a neničil stromy a jiné rostliny. A budeš létat a zpívat všem pro radost.“

„Všechno pro tebe, můj Pane!“ Zavolal ptáček. Zamával křidélky, vzlétl a zpíval z celého srdce: „Stvořitel je nejlepší, Stvořitel je nejlepší, Stvořitel je nejlepší!“

Když jsme pozorní, dodnes můžeme v ptačím zpěvu slyšet píseň chvály našeho Stvořitele.