S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

Krmítko

Bylo, nebylo jedno krmítko na okně domu, který stál uprostřed zahrady. A za tím oknem bydlela holčička Helenka. Její maminka měla ráda ptáčky. V zimě jim sypala do krmítka dobrá semínka a ptáčkové hltavě zobali. Zvláště po ránu měli velký hlad.

Vždy, když maminka nasypala na okno nové zobání, jen co dovřela okno, hbitě přiletěl malý ptáček zkontrolovat situaci a obratem byl rychle pryč. Během několika vteřin tu bylo celé hejno nejrůznějších ptáčků. Tatínek o tom prvním říkal: „To je takový malý průzkumníček. On dává pozor, kdy maminka nasype na okno, pak přiletí na kontrolu, že je vše v pořádku a jde zavolat kamarády, že už je zase co jíst. Je to statečný a obětavý kamarád. Je mu zima, má hlad, ale myslí i na ostatní.“

V neděli po obědě, když maminka šla sypat ptáčkům, řekl tatínek: „Děti, tak na to si počkáme.“ Tatínek, bratříček i sestřička seděli tiše poblíž okna a maminka nasypala zobání ptáčkům. A hned byl průzkumníček tady. Kuk a frrrr. Za chvilinku hejno ptáčků zobalo o sto šest. To bylo ťukání, strkání, poskakování i pošťuchování. A maminka se usmívala, tatínek se usmíval a děti žasly, jak jsou ti ptáčci hezcí a šikovní.

Uteklo mnoho let a Helenka dospěla. Když jí přibylo pár šedivých vlasů, postupně odevzdala Pánu Bohu tatínka i maminku. Žila v klášteře, protože se stala řádovou sestrou. Ve svém pokoji na okně pěstovala v truhlíku levanduli. Měla ráda její vůni. Jenže tuhle vůni měla ráda i jedna sýkorka. V létě, když levandule vykvetla, přiletěla na okno a začala zpívat. Jak to bylo krásné. Objevovala se každý den ráno a někdy i přes den. Sýkorka hopkala kolem levandule a vesele cvrlikala. Sestřička se vždy těšila, až ji zase uvidí.

Přišel podzim a Helenka si řekla, že přeci nemůže tu svou milou sýkorku zklamat. Opatřila si krmítko a dala ho vedle truhlíku na okno. Krásně se tam vešlo. Klášter, kde sestřička bydlela, byl uprostřed zahrady a okno dostatečně vysoko, aby se tam ptáčci cítili bezpečně. Nasypala slunečnicová semínka, ale nevěděla, jestli ptáčci její krmítko najdou. Ach, jak zbytečné obavy. První přiletěl do krmítka brhlíček. Vůbec se nerozpakoval a zobal. Brzo přibyli sýkorky koňadry, modřinky, občas zvonkové, stehlíci i pěnkavičky.

Vždycky, když ptáčci přiletěli a zobali, bylo sestřičce moc hezky u srdce. Jako by se maminka s tatínkem z nebe usmívali a říkali: „Na to si počkáme a podíváme se spolu.“