S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

Pohádka o pohádkách

Helenka seděla u stolu a psala. Okno bylo otevřené, protože dnes bylo venku tak hezky. Na krmítko přiletělo sedm sýkorek a všechny se střídaly, aby si mohly něco sezobnout v krmítku a napít se v mističce s vodou. Pokukovali po Helence. Jeden malý sýkoráček, který byl od malička moc zvědavý, hopkal pomalu po bílém okenním rámu až dovnitř pokoje. Stůl, u něhož Helenka seděla, stál velmi blízko.

„Helenko, co to děláš?“ zeptal se sýkoráček.

„Píšu pohádky.“

„A o čem?“

„O tobě, Pípáčku, o tvé mamince, tatínkovi, sourozencích a kamarádech.“

„Aha. A bude to někdo číst?“

„Nevím, možná.“

„A proč to píšeš?“

„Za tu dobu, co vás znám, jsem s vámi zažila tolik krásných chvil, a tak jsem o nich chtěla napsat pár příběhů.“

„Hm,“ pokýval Pípáček chápavě hlavou. „Pamatuješ, když jsme se poprvé setkali, jak jsme si nerozuměli?“

„Spíš jsme nechápali ty zvuky, co oba vydáváme, ale myslím, že už tehdy jsme si začali rozumět.“

„Asi je to tak. Ale teď je to jiné. Už si rozumíme skoro všechno, Helenko, viď?“

„Myslíš?“

„Řekl bych, že ano. Tak se měj, už musím domů.“

„Ahoj, a přileť zas.“