|
S.M. Ludmila Pospíšilová OSF
|
|
|
Tatínek a maminka
Maminka byla původně vychovatelka v ústavu pro nevidomé. Asi rok pomáhala po svatbě tatínkovi v ordinaci jako zdravotní sestra, ale pak byla několik let v domácnosti a věnovala se naší rodině. Později pracovala dlouhá léta jako pečovatelka, ale vždy dávala přednost rodině před prací. Pokud jen mohla, pomáhala mnoha lidem obětavě a zcela nezištně. Zvláště když jsme s bratrem vstoupili tajně do kláštera, pomáhala všem starším a opuštěným lidem, kteří bydleli poblíž. Uvařila víc jídla a nosila jim oběd, mnohým zařídila domov důchodů, kam je pak chodila navštěvovat. Za svoji pomoc potřebným lidem dostala i vyznamenání. Bylo také dost lidí, které povzbudila, aby se po mnoha letech smířili s Bohem ve svaté zpovědi.
Jako mladá dívka se poznala s mým tatínkem ve spořilovském kostele. Tatínek byl konvertita. Jelikož se v roce 1948 nechal pokřtít, měl to u komunistických úřadů dost špatné. Po studiu medicíny byl poslán umístěnkou na Slovensko. Nejdříve pracoval na chirurgii v Trnavě, ale pak mu hrozilo, že půjde až do Prešova a tak se raději dobrovolně přihlásil na obvod. Původně plánoval, že to bude jen dočasné a že se časem vrátí k chirurgii, ale to už se mu nikdy nepodařilo. Byl venkovským lékařem, kterého jeho pacienti skutečně milovali.
30.července 1955 slavili moji rodiče svátost manželství v Praze na Spořilově v kostele sv. Anežky (tehdy ještě blahoslavené). Po svatbě se maminka odstěhovala za tatínkem na Slovensko. První dítě se jí narodilo mrtvé roku 1957 v 8. měsíci těhotenství. V roce 1958 se v Trnavské porodnici narodil můj bratr Ctirad. Po roce si tatínek našel práci jako obvodní lékař v Lochovicích (okres Beroun). V roce 1960 jsem se narodila já v porodnici v Berouně. Roku 1969 jsme se přestěhovali do Prahy k babičce na Spořilov a tatínek dojížděl do práce vlakem. Rodiče to udělali především kvůli nám, protože na vesnici nebylo školství právě na výši. Tatínek si však kraj v okolí hory Plešivec v Brdech zamiloval natolik, že v roce 1973 zakoupil v Bezdědicích polorozpadlou chalupu, kterou sám léta opravoval. Trávili jsme tam všechny prázdniny i mnohé víkendy. Když jsem v roce 1979 vstoupila do tajného noviciátu, maminka zůstala s tatínkem na vesnici. Starala se o místní kostel a pomáhala všem starým opuštěným lidem v okolí. Tatínek byl obvodním lékařem, kterému kdekdo tykal, jen místo jménem mu říkali "doktore". I když měl po práci, často někdo zaklepal u nás doma a žádal pomoc. Lidé v okolí nikdy nevolali pohotovost, vždycky zašli za tátou. A táta nikdy nikoho neodmítl.
Pro naše rodiče nebylo snadné přijmout, že jsem se rozhodla vstoupit tajně do kláštera. Museli se zříct naděje na vnoučata a navíc celou dobu tajit skutečný stav věcí. Za komunismu byla podobná věc velmi nebezpečná. Musím uznat, že rodiče to nakonec přijali jako vůli Boží. V roce 1987 společně vstoupili do Sekulárního františkánského řádu (františkánský třetí řád). Modlívali se spolu denně breviář, oba byli též členy Živého růžence. V tomto roce jsem 8.12. (na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie) tajně skládala své doživotní sliby. Maminka i tatínek na ně přijeli, aby mi dali požehnání.
Na jaře roku 1990 odjel bratr studovat do Říma. V září jsem tam na dva roky odjela i já. Po dvou letech jsme s bratrem přijeli na pár dní dovolené do Prahy. Tehdy zemřela naše milovaná babička (z maminčiny strany). Byla to hluboce věřící žena. Psala mi do Říma krásné dopisy a vždy připojovala větu, že prosí Pána o milost, aby se dočkala mého návratu. Když jsem přijela do Prahy, brzo jsem jí navštívila. Bylo to krásné setkání. Druhý den ráno ji bratranec našel v bezvědomí. Rychle zavolal záchranku. Maminka, bratr, bratranec i já jsme se sešli u babiččina lůžka v nemocnici právě ve chvíli, kdy se probrala z bezvědomí. Když nás viděla, krásně se usmála. Bratr jí udělil svátost nemocných. Ještě týden za ní mohli přijít ostatní příbuzní a pak babička zemřela. Po pohřbu babičky jsem odjela na rok do USA. Odtud jsem byla přeložena na rok do Liberce. Do Prahy jsem se vrátila v létě 1994.
Na podzim roku 1996 měla maminka během tří týdnů dva těžké infarkty myokardu. Od té doby jsem dostala od své představené povolení starat se o maminku. Pro upřesnění: nejednalo se jen o povolení, ale spíš o poslání. Péči o maminku jsem nevnímala jako nějaké nutné zlo, ale Boží vůli. Nemohu přece zachraňovat "svět" a přitom zapomenout na mámu. Naproti tomu jsem nechtěla odejít z kláštera a tak jsem se snažila všechno spojit.
Maminka bydlela v Praze na Spořilově a z kláštera jsem k ní dorazila tak za půl hodiny. První roky jsem mamince především pravidelně pomáhala se vší namáhavou prací v domácnosti (nákupy, praní, úklid apod.). Postupně se mamince výrazně zhoršoval zrak a chůze. Posledních několik let chodila jen s velkými obtížemi za pomoci chodítka. Maminka potřebovala pomáhat stále víc. Byla jsem u ní častěji a déle. Před jedenácti lety stačil jeden den v týdnu, pak dva dny a poslední dobou už jsem u ní pobývala většinu času. Od léta 2005 se zhoršil i můj zdravotní stav a začala jsem chodit o dvou francouzských holích. Od té doby mi spolusestry pomáhaly při nákupech. Sestra Františka pomáhala mojí mamince, když jsem byla v nemocnici nebo v pooperační rekonvalescenci.
Na jaře roku 2007 se mamince moc zhoršilo srdce, měla plicní edém. Z koronární jednotky v IKEMu ji přeložili do nemocnice pod Petřínem. Tam zjistili, že jí nefunguje štítná žláza. Maminčin stav se s novými léky začal zlepšovat, ale od září začala mít nové trávicí obtíže. Ztrácela sílu a pohybovala se jen s největšími obtížemi. Do nemocnice nechtěla.
V pondělí 12.11.2007, když jsem ji koupala, udělalo se jí špatně od srdce. Došla ještě k posteli. Když si lehla, bylo jí trochu lépe, ale pak se to zase začalo horšit. Maminka sama řekla, že chce zavolat lékaře. Zavolala jsem záchranku. Odvezli ji na koronární jednotku v IKEMu. Každý den jsem za ní chodila, nosila jsem jí Tělo Páně a modlila jsem se s ní růženec a i další věci. Maminka byla vždy plně při vědomí. Chodila jsem za ní kolem večeře, abych jí mohla nakrmit alespoň 1x denně já sama. Také jsem se snažila jí přinést k jídlu něco dobrého. Většinou měla chuť na ovocné jogurty.
20.11.2007 byla přeložena z IKEMu na JIP do Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem. Pokračovala jsem ve svých každodenních návštěvách. Byla jsem u maminky vždy tak 2 až 3 hodiny, ale viděla jsem, že to nestačí.
23.11.2007 mi lékař oznámil, že kromě vážného postižení srdce má maminka pokročilou formu rakoviny jater. Když jsem se ptala na to, kolik má maminka času, bylo mi řečeno, že je to otázka týdnů. Začala jsem zařizovat odvoz do hospice. Chtěla jsem, aby poslední období života měla maminka jinde než v nemocnici. Sama bych péči o ní již nezvládla a hospic byl proto jedinečným řešením. Maminka se nemohla sama ani otočit na bok. S největší pravděpodobností měla i metastázy do kostí. Vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu se již další vyšetření nedělala.
27.11.2007 jsem měla maminku odvézt do hospice. Sestra Františka mi pomáhala se zavazadly. Když jsme přišly do nemocnice, zjistily jsme, že maminka měla ráno záchvat komorové tachykardie. Na léčbu nakonec zareagovala dobře, ale lékař řekl, že s odjezdem musíme počkat. 4.12. jsme konečně odjely do hospice sv. Štěpána v Litoměřicích. Překlad z nemocnice pod Petřínem probíhal složitě, protože na sanitku jsme s maminkou čekaly do 9 do 15 hod. V sanitce s námi byla ještě jedna paní, kterou vezli nejdříve do nemocnice v Mělníku. Musím říct, že pan řidič byl velmi hodný. Do hospice jsme dorazili kolem 17. hod. Měla jsem strach o maminku, ale vše nakonec dobře dopadlo. Když jsme míjeli Říp, tak se nad ním klenula krásná duha. Vnímala jsem to jako Boží vzkaz, abych důvěřovala v jeho milosrdenství. Ubytovala jsem se s maminkou na jednom pokoji. Maminka mohla i nadále denně přijímat Pána Ježíše v Eucharistii, denně jsem se spolu modlily růženec i další věci. Při modlitbě jsem maminku držela za ruku. Ve středu i ve čtvrtek bylo mamince celkem dobře. V pátek se jí přitížilo. Dostala kyslík.
V sobotu ráno 8.12.2007 byla hodně unavená. Dopoledne jsme se pomodlily růženec. Odpoledne v 16 hod. byla v hospici mše svatá a po ní jsem mamince přinesla Tělo Páně. Večeře jí celkem chutnala. Kolem 18. hodiny začala maminka cítit úzkost ze smrti. Pak přišel první srdeční záchvat, při kterém byla na chvilku v bezvědomí. Přiskočila jsem k ní, vzala jsem jí za ruku a modlila jsem se nahlas: "Pane Ježíši, dej mamince sílu." Maminka se probrala a vůbec nevěděla, že se něco dělo. Byla úplně klidná. Sestřička jí dala nějakou injekci. Maminka usnula, ale jen lehce. Stačilo, abych se jen jemně dotkla jejího ramene a hned otevřela oči a ptala se, co se děje.
Ráno kolem půl čtvrté měla další srdeční záchvat. Trvalo to jen chvilku. Zase jsem jí chytla za ruku a modlila jsem se. Kolem čtvrté přišel třetí záchvat. Byl krátký (asi tak minutu) a maminka se opět probrala. Vždy to vypadalo, jakoby se probudila z tvrdého spánku.
Za chvíli maminka sama zazvonila na sestřičky. Ptala jsem se jí, co potřebuje. Řekla mi, že se jí trochu hůř dýchá a že by chtěla, aby jí sestřičky otočily na pravý bok. Sestřičky hned přišly a otočily jí. Řekla jsem: "Mami, je to tak lepší?" Odpověděla: "Ale jó, je to lepší." To byla její poslední slova. Z tónu jejího hlasu bylo cítit, jak je klidná a vyrovnaná. Usnula a v tom přišel velmi krátký srdeční záchvat. Trvalo to jen pár vteřin. Stála jsem nad ní. Najednou ležela úplně tiše. Vzala jsem jí za ruku a zjistila jsem, že nemá puls. Řekla jsem si, že se mamince asi zastavilo srdíčko. V tom maminka dlouze vydechla. Na moment jsem nechtěla ani uvěřit, že se to stalo. Začala jsem se něco modlit, ani nevím co. Obešla jsem postel, abych mamince lépe viděla do tváře a postříkala jsem jí svěcenou vodou. Pak jsem šla sestřičkám oznámit, že maminka zemřela. Bylo to v neděli v 5.40 hod.
Sestřičky hned maminku oblékly do šatů. Dvě hodiny byla na pokoji, ale již oblečená a upravená. Modlila jsem se u ní všechno, co jsme se poslední dobu spolu modlily. Pak jí zdravotní bratr odvezl i s postelí do kaple rozloučení. Ještě nějaký čas jsem u ní zůstala. Těžko se mi od ní odcházelo. Potom jsem zabalila naše osobní věci a odešla jsem do katedrály sv. Štěpána na mši svatou. Odpoledne přijel bratr a šli jsme se s maminkou rozloučit. Bratr říkal, že maminka vypadá, jakoby spala. Vypadla velmi klidně a důstojně, jako by se usmívala. Odjela jsem domů do kláštera. Měla jsem strach, že nebudu spát. Občas jsem se probudila a měla jsem pocit, jako když maminka leží poblíž a že jí musím kontrolovat.
10.12.2007 dopoledne jsem zařizovala pohřeb. Musela jsem mamince před smrtí slíbit, že jí nepohřbíme moc brzo. Chtěla jsem pohřeb v pátek, ale na hřbitově měli ten den již několik jiných pohřbů. Po domluvě s příbuznými jsme zvolili středu 19.12.2007. Maminčino parte jsem udělala sama . Pohřeb začínal mší svatou v kostele Panny Marie Sněžné u františkánů. Bratr byl hlavní celebrant. Za oltářem bylo ještě dalších 14 kněží a několik dalších bratří. Přišlo i hodně našich sester. Sestra Klára četla čtení, Sestry Virginie a Terezie zpívaly žalm, naše dvě novicky nesly obětní dary. Přišli i členové Sekulárního františkánského řádu. Z rodiny tam byli rodní bratři naší maminky i s manželkami, náš bratranec se ženou a sestřenice. Po mši svaté jsme uložili maminku do hrobu na Olšanských hřbitovech. Šli jsme v průvodu od hlavní brány až ke hrobu a modlili jsme se nahlas růženec. Myslím, že pohřeb byl důstojný.
21.12.2007 jsem dostala poštou maminčin úmrtní list. K mému překvapení byl jako den úmrtí uveden 8. prosinec. Rozhodla jsem se, že to nebudu měnit. To je svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. Každopádně maminčino umírání začalo již 8. prosince večer. Když jsem nad tím vším přemýšlela, došlo mi, že maminka mohla klidně zemřít již 8.12. večer po prvním srdeční záchvatu, ale ona i Pán Ježíš viděli, že by to pro mě bylo neúnosné, a tak se maminka ještě vrátila. Byla jsem moc rozrušená. Všechno mě rozbolelo a nemohla jsem spát. Maminka určitě čekala, až se trochu uklidním. Ty dva ranní záchvaty byly něco podobného. Když maminka ráno zazvonila na sestřičky, bylo to i znamení pro mě: "Už je čas, abych odešla." Navíc to, že se nechala otočit na bok, je další pozoruhodná věc. Nikdy před tím se nenechala otočit na bok, aby se jí lépe dýchalo. To chtěla naopak ležet na zádech. Myslím si, že maminka chtěla, abych byla u ní, ale zároveň chtěla mít na vlastní umírání ode mě trochu odstup, aby to odloučení vůbec bylo možné.
Před několika lety jsem byla v Římě na generální kapitule naší kongregace jako delegátka českých sester. V rámci kapituly jsme měli i společnou pouť ke hrobu Sv. pátera Pia. Naše tehdejší generální představená mi řekla, že se před mnoha lety u hrobu tohoto světce modlila za to, aby mohla dosloužit rodičům a že se jí to pak vyplnilo. I já jsem se tam modlila na stejný úmysl. Za pár dní jsem šla ke hrobu sv. Heleny v Římě (maminka byla Helena) a prosila jsem znovu za to, abych mohla mamince dobře dosloužit. V tom jsem ucítila, jak ke mě z hrobu sv. Heleny stoupá silná vůně. Když jsem to vyprávěla naší tehdejší generální představené S.M. Lucetě OSF, řekla mi, že tak se často projevuje duchovní přítomnost sv. Pia.
Když jsem byla s maminkou v hospici, tak se 2x stalo, že do pokoje vstoupila sestřička právě ve chvíli, když jsme se s maminkou modlily růženec. Bylo to pokaždé v jiný den a byla to vždy jiná zdravotní sestra. Obě, hned jak vstoupily, řekly, že cítí úžasnou vůni. Jedna dokonce řekla:"Jako by tu kvetly konvalinky." Nebyl objektivní důvod k takové vůni. Maminka se velmi potila a moje osoba rovněž nemohla být zdrojem nějaké vůně. Já to necítila, ale můj čich byl velmi poškozen při operaci hypofýzy v roce 2005. Myslím si, že otec Pio mi tím chtěl naznačit, že se za nás přimlouvá.
Zajímavé je, že po maminčině pohřbu se mi zlepšil čich. Po operaci hypofýzy roku 2005 jsem totiž ztratila čich i chuť. Po dvou letech jsem konečně začala jasně rozpoznávat vůně.
|
Tatínek posledních několik let
nikdy nevynechal mši svatou na první pátek. Tak tomu bylo i 1.
Maminka byla vždy velmi zbožná. Modlila se denně
růženec, breviář a chodila denně na mši svatou. Postupně se jí velmi zhoršila
chůze a tak s největším vypětím sil došla do kostela jen v neděli. V roce
2000 se jí i natolik zhoršil zrak, že už nemohla číst, později viděla jen stíny.
Od roku 2002 již neměla sílu vycházet z domu. Modlila se růženec, křížovou cestu
a další modlitby. V roce 2004 maminka začala poslouchat Rádio Proglas. Zvláště
Bohoslužby měla velmi ráda. 
