|
S.M. Ludmila Pospíšilová OSF
|
|
|
Vzpomínky na Řím a další cesty
V létě r. 1990 jsem přijala návrh svojí provinciální představené, abych odjela studovat dva roky do Říma františkánskou spiritualitu. Původně jsem měla začít studium na KTF UK, ale jelikož naše společenství dostalo zdarma stipendium na studium spirituality v Římě, bylo třeba nejdřív začít se specializací. Prozatím mi muselo stačit mé tajné studium teologie během totality. Neuměla jsem italsky a tak moje první měsíce ve škole byly náročné. Studium na Antoniánu bylo pro mě velkou milostí a obohacením. (Pontificia Universita Antonianum) Přikládám foto se studijního soustředění v Assisi. Je zvykem, že studenti františkánské spirituality stráví se svými profesory v Assisi každoročně několik dnů, které jsou vyplněny společnou modlitbou a studiem.
Poznala jsem bratry a sestry z celého světa a pochopila jsem, že naše církev je opravdu katolická - všeobecná. Toto studium jsem ukončila diplomovou prací na téma "Boun esempio nella vita e nell´ insegnamento di San Francesco". Po dobu studií jsem bydlela v Římě v našem generalátě. Je tady sídlo naší sestry generální představené. Dům se nachází asi 25 minut pěšky od chrámu sv. Petra. Rovněž zde bydlí naše sestry z různých provincií, které máme ve více zemích světa. Některé sestry pracují v naší nedaleké nemocnici. Spolu se mnou studovaly naše sestry ze Slovenska a z Indie.
V roce 1991 oslavila maminka 60. narozeniny.
Během studií v Římě jsem velmi zatoužila odejít do Afriky jako misionářka. Vzpomínám si, jak jsem se s radostí svěřila své nejmilejší spolužačce - sestře Kateřině z Tanzánie - a ta se na mě přísně podívala a řekla: "Zase jeden bílej, co nás bude poučovat co a jak máme dělat! Pro takový jako ty máme vyhoštění ze země do 48 hodin." Byla jsem zaražená, ale cítila jsem, že Kateřina ví, co říká. A tak jsem jenom špitla: "Třeba vás nechci poučovat, třeba chci s vámi žít a něco pomoct." Kateřina mě objala a řekla: "Pak všechno, co je naše, je i tvoje." To byl můj první misijní kurz. Moje generální představená SM Luceta však rozhodla, že pokud chci do Afriky, musím nejprve žít rok mezi našimi sestrami v USA.
Ve Spojených státech se mi krom jiného splnilo jedno velké přání. Byla to Philadelphia - pouť k hrobu sv. Jana Nepomuka Neumanna. Je to místo mimořádných milostí. V kryptě u hrobu světce je celý den spoustu lidí, kteří se modlí a prosí svatého Jana o přímluvu. Ta tichá naléhavost modliteb mě velmi oslovila. Lidé prostě vědí, že sv. Jan Neumann je jejich přítel. Místní paní kostelnice se mě ujala a všude mě provedla. Ukázala mi knihu, která tou dobou vyšla. Byla ve formátu A5, tlustá asi 2 cm a byly zde popsány zázraky na přímluvu sv. Jana Neumanna za posledních několik let. Při mém pobytu v USA jsem zažila spoustu zajímavých setkání a viděla mnoho nových míst. Krom toho jsem zde zažila i velké výkyvy v počasí. V zimě napadlo víc jak metr sněhu a v létě byla extrémní vedra. Brala jsem to jako další skvělou příležitost, abych se dobře připravila na Afriku. Vypínala jsem klimatizaci a snažila jsem se co nejvíc adaptovat na horko. Velmi intenzivně jsem se učila anglicky a vůbec jsem dělala všechno pro to, abych se dostala co nejdříve do Afriky. Nastala však zvláštní věc. První měsíce jsem totiž udělala silnou zkušenost vnitřního ticha. Bydlela jsem v klášteře, neuměla jsem ještě anglicky a tak jsem si s nikým nemohla popovídat. Jen jsem se modlila a pracovala. Byla to opravdu velmi intenzivní zkušenost. Vnímala jsem, že kromě povolání k zasvěcenému životu mám ještě nějaké další povolání od Boha, ale že zrovna tak jako misie to může být odchod do kontemplativního kláštera. Neviděla jsem v tom zas až takový rozdíl. Obojí chce celého člověka. A i když jsem pak po několika měsících začala celkem slušně mluvit anglicky, přesto mě tato myšlenka neopouštěla.
Na jaře byly exercicie, které
vedl otec
Andre Cirino, OFM.
Svěřila jsem se mu s tím, co cítím. Rázně mi řekl, že to musím vyřešit, jinak mě
to bude trápit celý život. Byl duchovním vůdcem jedné abatyše klarisek a tak mi
dojednal, abych týden byla v tomto klášteře přímo v klauzuře. Měla jsem stejný
režim jako sestry. Modlila jsem se s nimi a také jsem s nimi každý den i
pracovala, abych co nejvíce poznala jejich způsob života. Moc se mi tam líbilo.
Bylo mi tam tak dobře, až mě to začalo zneklidňovat. Navíc jsem si uvědomila, že
mě tam naplňuje nejvíc to, co mi připomíná život našich sester v Čechách.
Samozřejmě jsem žila v mlčení, ale obden jsem měla krátké setkání s abatyší,
která mi dávala úkoly a pomáhala mi s rozlišováním. Nakonec mi řekla, že téměř
všechny sestry si myslí, že bych u nich měla zůstat s výjimkou jediné. Ta si
Naše sestry byly rády, že jsem se vrátila, ale zcela upřímně byly poněkud vystrašené už jen tou mou žádostí, že si chci vyřešit otázku: buď misie nebo kontemplativní klášter. V létě skončil můj roční pobyt v USA. Nejdřív jsem letěla do Říma, kde jsem měla setkání s generální představenou S.M. Lucetou. Řekla mi, že nyní do misií nepůjdu, ale že se musím vrátit domů a čekat. Když jsem přijela autobusem do Prahy, naše provinční představená S.M. Milada mě nabídla, abych se odstěhovala do naší malé komunity v Liberci. Doslova řekla: "Není to sice Afrika, ale misie je to taky." Ještě týž den jsem tam odjela. Pracovala jsem jako charitní ošetřovatelka a učila náboženství na školách a na faře. Ten rok byla pořádná zima. V rochlickém kostele, který tou dobou ještě nebyl zcela opraven, jsme vždycky pěkně vymrzli. Tak jsem si říkala: "Pane Bože, máš to ale smysl pro humor. Tak já trénuju na horko a ty mě pošleš do mrazu. No budiž." Práce ve zdejší farnosti se mi moc líbila. Náboženství jsem učila moc ráda. Měla jsem zkušenosti již z minulosti, protože za dob totality jsem vyučovala náboženství tajně. Tehdy jsem vedla několik skupin mládeže. I jako charitní ošetřovatelka jsem mohla poznat mnoho lidí. Docházet za nemocnými do jejich domovů a tam jim pomáhat, mi připadalo velmi smysluplné. Za totality jsem sice pracovala v nemocnici, ale nyní jsem chtěla co nejvíc působit v pastoraci. Přesto jsem čekala, že mě generální představená pošle přeci jen do našich misií v Africe. Několikrát mi telefonovala a věc vypadala velmi nadějně. Na podzim roku 1994 mě naše generální představená poslala na speciální přípravný kurz pro africké misionáře. Učili nás tam skvělí lidé, kteří měli za sebou minimálně 20 let práce v Africe. Studovali jsme základní prvky africké kultury, historie a náboženství. Krom jiného jsme četli i Korán. Samozřejmě se hodně diskutovalo i o nejrůznějších projektech, které by měly pomáhat v boji proti chudobě a zlepšení úrovně vzdělanosti místních obyvatel.
Po tomto kurzu jsem se vrátila do Prahy a čekala, až mě matka generální pošle do misií. Jenže člověk míní, Pán Bůh mění - jak se říká. A tak do mého života přišly nové povinnosti a pak i nemoc. Sestry mě tou dobou zvolily jako jednu z rádkyň provinční představené. Byla to služba na čtyři roky. V roce 1996 vážně onemocněla maminka, které jsem měla milost sloužit až do její smrti v roce 2007. Od roku 1998 se začal postupně zhoršovat i můj zdravotní stav. Když jsem si uvědomila, že Afrika už nikdy nebude, byla jsem velmi smutná. Nakonec jsem přijala skutečnost, že Pán ode mě chce především ochotu k plnění jeho vůle, ať je jakákoliv. A často je pro člověka nejobtížnější plnit si obyčejné všední povinnosti.
Pokusila jsem se dohnat to, co mi nebylo dopřáno v totalitě. Po ročním pobytu v USA (1992-1993) jsem se vrátila domů a studovala jsem na Katolické teologické fakultě v Praze magisterský obor náboženských nauk. Jako diplomovou práci jsem psala téma: "Život je víc než jeho kvalita. Hodnota lidského života z hlediska utrpení." V letech 1994 - 2011 jsem pracovala jako sekretářka Konference vyšších představených ženských řeholí v ČR. V letech 2008 - 2014 jsem byla místní představenou komunity sester Domova sv. Anežky v Praze 2. Jsem předsedkyní Institutu františkánských studií a spravuji i stránky IFS http://www.frantiskanstvi.cz
|
Po
ukončení studií v Římě jsem tedy odjela do USA. Neuměla jsem anglicky, takže
moje první měsíce jsem si někdy připadala jak Mr. Bean. Bydlela jsem v
provinčním domě našich sester v Bethlehemě, PA. Učila jsem se anglicky a starala
jsem se o starší a nemocné sestřičky. Měla jsem příležitost poznat spoustu věcí,
protože s
dopisovala s několika misionáři a modlila se za ně. Pak mi abatyše řekla, že
bych měla jet do misií. I já jsem to tak cítila. 
