S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

Hledání Božího jména

12.4.2015 - 2. neděle velikonoční     

Poslední roky mám trochu potíž s prožitkem Velikonoc. Vlastní Triduum je silná záležitost, která mě velmi přesahuje. Je to náročný liturgický výstup. Na Hod Boží jsem obyčejně jakoby oslněná ze všeho, co se v poslední dny dělo, že přestávám mít schopnost věci vnímat. Ještě že máme Velikonoční oktáv, kdy se vracíme k tomuto tajemství naší víry. Promiňte mi ten výraz, ale já toto období prožívám jako jakousi „mystickou kocovinu“. Ze všeho se mi „točí hlava“, nevím jak správně vnímat Krista umučeného a zmrtvýchvstalého. Občas si myslím, že už něco vím, že už to mám, ale za chvíli je to zas pryč a já jen cítím vlastní malost a to, jak je Boží tajemství nekonečné.

  
Setkání se Vzkříšeným není úplně jednoduchá věc. Učedníci jsou plni pochyb a vnitřního zmatku. Možná, že je správné, pokud podobné pocity vnímáme také my. Vede nás to k novému hledání a prohlubování víry.
Dnešní evangelium (Jan 20,19-31) má v sobě velký příslib: Ježíš přichází zavřenými dveřmi! Překonává náš vnitřní zmatek. Přináší pokoj a daruje učedníkům Ducha svatého. Bože, rozkopni dveře mého srdce a vstup!

   
Vždycky jsem se divila, proč obrazem Ducha je právě holubice. Takové otravné zvíře, které jen žere, s-r- a množí se. Jenže když vidíte holuba v letu a zaslechnete tlukot jeho křídel, je najedenou všechno jinak. Nic tak nevystihuje přítomnost Ducha svatého jako pokojný a přitom sladce dramatický tlukot holubích křídel.

    
Bůh je Nejsvětější Trojice. Mohu se modlit k Otci, k Synu i Duchu svatému. Každý je osobitý a osobní, přesto tvoří nekonečnou jednotu. Tajemství Nejsvětější Trojice je Pramen života každého z nás. Všichni jsme bez rozdílu voláni k tomu, abychom toto tajemství ve svém životě potkali a hledali k němu svůj osobní postoj. Já tomu říkám: dát Bohu osobní jméno.

   
Vím, že Bohu nemohu dát konkrétní jméno. Není to možné, protože Bůh je Nejvyšší a Jediný, Neopakovatelný. Přesto si myslím, že hledání osobního oslovení Boha je pro nás potřebné. Vyjadřujeme tím náš vztah. Ti, kdo se milují, také říkají druhému Miláčku a vědí, že toto na první pohled banální oslovení má v konkrétním vztahu neopakovatelný význam.

Je normální, že jméno, které Bohu dáváme ve svém nitru, se může v průběhu života měnit. Může to být: Nevyšší, Nejdobrotivější Bůh, Spasitel, Vykupitel, Nejmilosrdnější Pán apod. Nejsnazší cesta, jak Boha oslovit, je skrze Ježíše Krista, který je vtěleným Bohem a tím cestou Boha k člověku a zároveň cestou člověka k Bohu. Jméno Ježíš je lidské a zároveň ukazuje na spásu, kterou nám Bůh v Ježíši Kristu dává. Ve jménu Ježíš je všechno.

   
Pak jsou tu také krásná jména Boží, jak je nacházíme ve Starém zákoně. Nechci tu nyní řešit biblický výklad těchto jmen, to mi nepřísluší. Moc krásně mi zní např. Adonaj ...

  
Nejpodstatnější je tu vztah. Bůh žije v Trojici ve vztahu a dává nám milost, abychom vztahy přijímali a dávali. A vztah je určen jednoduchým TY, případně MY. Kolik barev a odstínů může mít ono TY. Když nechci vztah, neříkám TY, MY, ale ON, ONA, ONI...

TY je jakýsi dotyk tajemství druhé bytosti, tedy něčeho, co nás vždy přesahuje. Nemůžeme pojmout žádné TY. Mohu se jen přiblížit, spoluprožívat. A tak si myslím, že TY je v jistém smyslu slova dalším vhodným oslovením Boha. Nejvznešenější TY, kterého jsme vůbec schopni.
  
Když jsem jako dítě hledala odpovědi na to, zda Bůh existuje, nejdřív jsem si řekla, že Bůh se nedá ani dokázat, ani vyvrátit.

Je to 50 na 50. To jsem věděla z náboženství i od rodičů. Tak jsem si řekla, že bude lepší si to s Bohem nerozházet, protože pokud existuje, je dost mocný na to, aby mi to jednou všechno spočítal. To mi bylo asi tak 11 let. Jenže pak jsem si uvědomila, že to není jen Něco nad námi, ale Někdo. Později jsem tento proces pozorovala u mnoha konverzí. Jakmile poprvé vážně vyřkneme: „Bože!“, navážeme první osobní kontakt. Objevíme „TY“ v Bohu. A zde začíná modlitba.

Pamatuji se, že když mi bylo asi 14 let, přišlo první silnější pochopení mé duchovní slabosti a malosti. Při mši svaté jsem začala brečet a nebyla jsem k utišení. Byl všední den. Po mši se mě snažila máma i brácha uklidnit, ale já brečela a brečela. A pak jsem řekla: "Já jsem zatím celý svůj život promarnila." Znělo to směšně od takové pubertální holky. Ani jsem ten pocit neuměla v tu chvíli blíže vysvětlit. Dnes vím, že jsem nějak intuitivně vnímala, že i když jsem chodila ke svátostem a modlila jsem se, bylo to doposud prázdné. Byl to Bůh nade mnou, ale ne ve mě.

 
Není podstatné, abychom Bohu dávali slovní jméno, ale „TY“, které máme pro Boha, je jedinečný vzdech našeho srdce, který nepatří nikomu jinému, jen JEMU.
   
Jsi to TY, Pane, který víš všechno,
který svou prozřetelností vedeš pohyby planet i kroky malého dítěte.
TY, který jsi Nezměrný a Nekonečný, Nejvyšší a Všemohoucí,
stal ses pro mne nepatrným ve svém vtělení a poníženým při mém vykoupení.
Jsi tajemné TY v hloubi mého srdce.
TY, který mě převyšuješ, zasahuješ a zároveň oživuješ.
TY, který se zjevuješ a zároveň ukrýváš.
TY, kdo klepeš a stále mě hledáš.
TY, který jsi Světlem ve tmě, které mohu vnímat a nechat se jím vést.
TY, kdo chceš být přítomen v duši člověka jako v hořícím keři na Sinaji.
TY, Bůh Otec, Syn i Duch svatý.
TY, Ježíš.
A já na to hledím. A téměř nic o TOBĚ nevím. Jen velmi málo, skoro nic.

Alespoň že TY tomu všemu rozumíš a milosrdně chápeš můj zmatek.

Žasnu nad tím a děkuji TI.
Amen.