S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

  Podzimní snění

6.11.2014

Jako dítě jsem vyrůstala pod památnou horou Plešivcem v Lochovicích. Příroda Brd, zvláštní půvab zdejšího okolí měl na mě značný vliv. Po přestěhování do Prahy, odkud původně oba rodiče pocházeli, jsme bydleli na Spořilově, v domě babičky. Krásná čtrť, plná zahrádek a parků. Když jsem byla menší, hned za Spořilovem bylo pole a tehdy ještě velký Krčský les se stádem muflonů a spoustou dalších zvířát.

Po mém vstupu do kláštera během totality jsem měla několik let štěstí na komunity, které byly umístěny v hezkém prostředí.  Výjimkou byl jen rok strávený v malé komunitě sester, kde jsme bydlely v bytě pod Nuselským mostem. Tou dobou tam skákalo dost sebevrahů. Bolestné místo.

Kláštery v Římě i USA, kde jsem žila od roku 1990, jsou obklopeny krásnou zahradou. Následovalo období v domě na okraji Liberce, kde byla místo zahrady velká louka...

V roce 1994 jsem se přistěhovala do komunity v Lublaňské ulici. Šedá ulice bez kousku zeleně. Osmnáct let jsem zde pracovala jako seretářka Konference vyšších představených ženských řeholí. Šedá administrativa. Z toho 4 roky jsem byla zároveň provinční sekretářkou. Nikdy v životě jsem nechtěla dělat v kanceláři. Stalo se. Práci jsem se snažlila dělat co nejlépe. Nyní jsem vděčná, že jsem se tak leccos naučila a nyní při svém tělesném postižení mohu být něčím přeci jen užitečná.

Šedý dům v šedivé ulici se stal po dvacet let mým domovem. Zažila jsem tam chvíle těžké, ale i velmi krásné. Neskutečnou výhodou domu je, že všechno se nachází téměž "za rohem". Mnoho krásných chrámů, zajímavých míst a také úřady, obchody, lékaři. Ale i narkomani se stříkačkou v ruce na chodníku, bezdomovci prosící o něco k jídlu i večerní hluk z okolních restaurací a barů. K tomu klid a síla v naší kapli a specifická vůně okolních starých kostelů. Místo paradoxů. Dotyk Boží síly a krásy uprostřed temnot. Někdy jsem měla pocit, že držím prst na pulsu města.

Od července bydlím v našem klášteře na Břevnově. Je to zároveň Charitní domov pro staré a nemocné sestry. Kolem kláštera je park a zahrada. Po letech jsem se vrátila do zeleně. Jen je tu pro mě všechno tak nějak daleko. Za parkem je výjezd ze Strahovského tunelu, takže autíčka tu sviští o sto šest. Ale já jsem celkem ráda. Po dvaceti letech života poblíž I.P.Pavlova by mi ten hluk trochu scházel.

Proč jsem nazvala tuhle úvahu podzimní snění?

Protože dnes jsem si dělala meditaci u otevřeného okna, odkud vidím barevné stromy. Už dlouho jsem nezažila tak krásný podzim. Mohla jsem pozorovat barvící se stromy a skutečně jsem si to užívala. Nikdy v životě jsem nevnímala krásu podzimu tak, jako letos. Bylo tolik slunečných dní.

A dnes? Celý den bylo dost zima, tma a mrholilo. A já, místo, abych šla do kaple nebo rozsvítila svíčku před křížem, jak to většinou dělám, jsem otevřela okno, dívala se do šera dne a na koruny stromů.

Padalo listí a občas kolem mého okna proletěl holub nebo jiný pták.

V dáli se na šedé obloze objevila skupina ptáků a pěkně spolu mávali křídly. A zase se nějaký list pomalu snášel na zem.

Tvůrce, který je Přítomnost.

V pozadí velká silnice plná aut a v nich lidé, kteří spěchají za svými povinnostmi.

Tvůrce, který je Bdělost.

Kolikrát jsem chtěla pro svou modlitbu najít vhodný prostor a dnes jsme chvíli věděla, že modlitba se stala prostorem.

Tvůrce, který je Láska.

Otevřela jsem okno.

Možná vnímám tiché klepání na dveře.