S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

   

  

 

Pár slov o mém zasvěcení

  

 

V srpnu 2006 jsem oslavila 25. výročí řeholních slibů čistoty, chudoby a poslušnosti.

2.8.1981 jsem skládala své první sliby čistoty, poslušnosti a chudoby Pánu Ježíši. V klášteře jsem žila samozřejmě ještě pár let před tím, protože slibům vždy předchází příprava v postulátu (stup r. 1977) a později v noviciátě.

Vstoupila jsem do kláštera v totalitě a byla jsem tzv. tajná sestra. Musím to trochu vysvětlit, protože dnes už spoustu lidí netuší, co to znamená. Během komunismu nebylo dovoleno přijímat nové členky do kláštera. Sestry byly pod přísným dohledem.

V roce 1968 bylo povoleno znovu otevřít noviciáty. Ale pak přišla okupace vojsky Varšavské smlouvy a doba "normalizace", tedy návrat do naprosto nenormálního stavu nesvobody a cenzury.

Některá společenství si uvědomila, že není možné pasivně čekat na pád totality, ale že je třeba tajně přijímat dorost. Krátké období relativní svobody v roce 1968 přineslo i nové kontakty s lidmi mimo přísně hlídané prostory, kde sestry žily od 50. let.

Společenství Školských sester sv. Františka patřilo v tomto ohledu k nejodvážnějším. Tehdy existoval zákon o maření státního dozoru nad církví a za jeho porušení bylo často i vězení. My jsme mu říkali "Mařena".

Několik sester mělo velkou odvahu a na přání představených naoko opustily klášter, aby mohly vychovávat tajně přijímané sestry. Byla to od nich velká oběť, protože pro mnohé lidi to byly zrádkyně, které utekly z kláštera. Nemohly to nikomu vysvětlovat. Jen představené, několik kněží a kardinál Tomášek znali pravdu. My jsme tyto sestry obdivovaly pro jejich víru a odvahu. Bylo mým velkým štěstím, že jsem mohla poznat takové lidi.

Bydlely jsme v bytech většinou tak po 4 - 5 sestrách. Společně jsme se modlily, studovaly jsme tajně teologii, učily jsme se žít duchovním životem. Po prvních letech přípravy jsme pak ve volném čase vyučovaly po rodinách náboženství. Každá z nás měla samozřejmě nějaké zaměstnání. Já jsem pracovala celou dobu jako zdravotní sestra v nemocnici. Nejprve na koronární jednotce na IKEMu a později na III. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice na angiografii.

Když jsem skládala sliby, bylo to v ústraní, žádná sláva. Pamatuji si, jak sestra Vojslava (jedna z našich duchovních "maminek") alespoň žehlila hezký ubrus na improvizovaný oltář a říkala mi: "Holka, ať tam máš alespoň něco pěknýho, když už to musí být tak skromné..."

Jako kaple v našich tajných komunitách sloužila místnost, která byla zařízena jako velmi skromný pokoj - prostý stůl jako oltář, něco k sezení, na zdi kříž, nějaký obrázek a pak svatostánek, který musel vypadat velmi nenápadně. Když byly domovní prohlídky, tak STB krom jiného vždy usilovně hledala, kde máme svatostánek. Je zajímavé, že ho v žádné naší komunitě nikdy nenašli.

Na moje sliby přišlo několik našich tajných sester a pár bratří františkánů. Prostá Bohoslužba. Se mnou skládali sliby ještě sestra Josefa a bratr františkán Prokop.

Žádná hudba, jen prostý tichý zpěv několika přítomných. Téměř nic vnějšího. Přesto bych to neměnila ani za tu největší slavnost.

Vnější krása je velká hodnota, ale to nejpodstatnější je vždy očím neviditelné.

Z těchto dob mi zůstal vztah k prostým Bohoslužbám. Při okázalých liturgických slavnostech se občas cítím dosti nesvá.