S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

   

  

 

Smetanoví upíři z Anglie

 

Naše rodinka sýkorek dostala zprávu, kterou ji zapípal soused brhlík: „Přiletí k vám na návštěvu paní sýkorka Brita z Anglie.“ Jej, to bylo chystání. Maminka gruntovala hnízdo a tatínek přinesl několik snítek máty peprné, aby to všude vonělo. Všichni si pěkně urovnávali peříčka, aby byli co nejhezčí. „Děti,“ řekla maminka, chovejte se slušně a nezlobte, ať si teta z Anglie nemyslí, že české sýkorky jsou nějaké zanedbané a hloupé ptactvo.“

Konečně přišel onen slavný den a teta Brita přiletěla. Děti byly trochu zklamané, protože teta neměla zlatý ocásek ani červená křidélka. Vypadala úplně stejně jako tatínek a maminka. To bylo vítání. Děti zjistily, že Brita je dcera jejich babičky, která před pár lety odletěla do Anglie. Když se smířily s tím, že teta není ze zlata, ale stejná sýkorka jako ostatní, všimly si, že její zpěv je trochu jiný a že umí vyprávět zajímavé příběhy.

„Před mnoha lety,“ vyprávěla teta Brita, „žil v Anglii jeden sýkoráček od modřinek, který se jmenoval Shine. Byl moc šikovný a chytrý. Tou dobou bylo v zemi zvykem, že časně ráno mlékaři postavili před dveře domu, kde to měli lidé objednáno, láhev čerstvého mléka. Byly to krásné skleněné láhve, uzavřené tenkým hliníkovým víčkem. Žádný bakelitový aušus, který se vyrábí dnes.

Ten rok bylo chladno a ptáčkové se museli moc ohánět, aby našli něco k snědku. Jednou ráno přistál Shine na láhvi s mlékem. Byl moc unavený a měl velký hlad. Jak tak stál na tom víčku, chtěl si očistit jednu nožičku, kde se mu přilepil kousek suchého listu. Sklonil hlavu a chtěl uchopit to smítko, když vtom mu proletěl zobáček hliníkovým víčkem dovnitř láhve. Sýkoráček vyndal zobáček a viděl, že ho má celý bílý od něčeho voňavého.

Párkrát šťouchnul do víčka, aby vznikl větší otvor. «No páni,» divil se Shine. Pod víčkem byla vrstva smetany. To bylo něco. Jak jen to bylo dobré. Mňam. Sýkoráček se najedl do syta a byl moc šťastný. Druhý den ráno rovnou vyhledal láhev mléka, párkrát zobnul do víčka, a už si pochutnával na smetaně.

Když letěl domů, potkala ho jiná sýkorka. «Ty máš nějak dobrou náladu, copak se ti hezkého stalo?»

«Víš, náhodou jsem přišel na to, že když prorazím víčko láhve na mléko, je navrchu výborná smetana. Zkus to taky.»

«Vážně? Hned to zkusím.» Přistála na nejbližší láhvi, ťukla zobákem do víčka a už si pochutnávala. Jej, ta smetana byla skvělá. A hlavně zmizel hlad. Zpráva letěla od jednoho hnízda k druhému. Ten rok všechny sýkorky přežily zimu bez újmy. Jen lidé se divili, proč mají ráno otevřené mléko a upitou horní vrstvu smetany. «Že by tu řádili smetanoví upíři?» divili se.

Jednou si jeden pán přivstal, protože musel jít dřív do práce. Přišel ke dveřím a v okénku vidí, jak na jeho mléku sedí sýkorka a ucucává smetanu. A u souseda je další a vedle zase jiná. Tak, a už to ruplo! Sýkorky jsou ti smetanoví upíři! A lidé si o tom začali povídat. Někdo se zlobil, že ti malí zloději musí být potrestáni. Jiní říkali, že to přeci dělají z hladu, a proto se na ně nesmíme zlobit. Nakonec se shodli na tom, že anglické sýkorky jsou nejchytřejší na světě, protože nikde jinde tihle ptáčkové nepřišli na to, jak otevřít láhev s mlékem.

A odborníci to pojali jako vědecký důkaz o tom, že sýkorky jsou schopny se mezi sebou dobře dorozumívat a učit se nové věci. Zjistili, že sýkorky otevíraly víčka různým způsobem. Jen se prostě dověděly jedna od druhé, že to jde, a pak si poradily, jak nejlépe uměly.

Během dalších let se v Anglii lidé rozhodli, že budou ptáčkům dávat častěji semínka do krmítka. Téměř každý dům měl nějaké krmítko pro ptáčky. Sypali jim v zimě a nakonec někteří odborníci, kteří rozumí životu ptáčků, poradili lidem, aby jim dávali zrníčka po celý rok. A tak je tomu dodnes. V Anglii mají prostě ptáčky moc rádi.

V knihách, které píšou lidé o ptáčcích, se i dnes zmiňuje, že v Anglii sýkorky přišly na to, jak otevřít láhev s mlékem a vycucnout smetanu.“

Brita skončila vyprávění a ptáčata na ni hleděla s otevřeným zobáčkem. „Takže sýkorky jsou v Anglii slavné?“ zeptal se Drápek.

„Ano, a dokonce se tím proslavily na celém světě,“ odpověděla Brita. „Jen je škoda, že tady v Čechách vás lidé krmí jen v zimě a to jen málokdo.“

Maminka odvětila: „Ale to už tak není. V zimě krmí stále více lidí. A my máme štěstí, protože naproti v domě bydlí sestřička Helenka a ta nám dává zrníčka i v létě. Je to moc příjemné, protože ne vždy se nám podaří najít dostatek hmyzu. My máme díky Helence jistotu, že vždy je co jíst.“

„Aha,“ řekla Brita, „tak to vám moc přeju.“

„Zítra ti musíme ukázat něco pěkného, Brito,“ podotkl tatínek. „Děti budou doma a my se podíváme do katedrály na zvony. Není to daleko. A cestou se koukneme i na zvonkohru v Loretě. Jak ty zvonky pěkně znějí k poctě Panny Marie.“

„A kdo je to Panna Maria?“ ptala se Brita.

„To je Matka Pána Ježíše, Božího Syna,“ podotkla maminka.

„Aha. A jak to víš?“ zeptala se Brita.

„Helenka nám o nich vyprávěla. A říkala, že Pán Ježíš a Panna Maria mají taky rádi ptáčky. Asi je to pravda, protože když se Helenka modlí, tak cítíme, že nám je v její blízkosti moc hezky,“ řekl tatínek.

A teď dobrou noc, už je čas spát,“ připomněla maminka.

Všichni se k sobě přitulili a spali až do rána. A všem se zdály krásné sny.